Muska's page about creeking: listopadu 2010

Země trolů, hlubokých fjordů a severských paroháčů. To je pro většinu lidí Norsko. Pro mě a ostatní vodáky to je ale spousta divokých řek, vůně použitého neoprenu a odměna za celoroční dřinu. Je skoro tradicí, že každé léto vyrážíme pádlovat do Norska, a tak i letos, i když o trochu dříve než obvykle, odjíždíme v sehrané sestavě: Já, Snížák a Číva. Cesta utekla daleko rychleji než normálně a těžko říct jestli to bylo skvělým načasováním příjezdu na trajekt, nebo svižnou disko hudbou, která někomu zpříjemňovala a někomu znepříjemňovala jízdu. První místo, které jsme chtěli vidět a sjet v něm první řeky, byl Telemark. Ze slibovaných divokých řek ale byla polovyschlá koryta, a tak jsme přejeli k městu Voss.

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Po příjezdu jsme zjistili, že je spíš střední vodní stav, a tak jsme se hned pustili do perliček jako spodní Myrkdalselva, která je nejznámější řekou v tomto okolí. Už od první peřeje jsou skoky a slidy dost velké a zábávné a obtížnost se nemění k lehčímu, ale stále přituhuje. I přesto jsme to zvládli. Počasí se stále nezlepšovalo (to znamená, že nezačalo pršet a hladiny řek se nezvedly) a my jsme za této vody jeli i ostatní řeky této oblasti.

Foto: Michal Kroupa

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Další dny se rozpršelo, a tak jsme se rozhodli zopakovat Raundaselvi , Bramseth a jiné toky za větší vody. Při přesunu do oblasti Sogndal nám svědomí nedalo a my jeli na řeku Smeddalselvi, kde jsme loni nechali resty kvůli špatným podmínkám. Letos se to ale podařilo na sto procent a díky tomu jsme s dobrou náladou následující ráno vyrazili k obávanému Sogndálskému combu.

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Tři vodopády v soutěsce s celkovou výškou 24 metrů na řece Sogndal jsme chytli za menší vody, takže nám to ze břehu připadalo snazší, než ve skutečnosti bylo. Nájezdy bokem do vodopádu nejsou to pravé ořechové, ale nic proti tomu, když na vás nastartuje deset norských rybařů, že jim plašíte ryby. Kvůli tomu jsme museli vystoupit dřív a dát si místo slidů ve městě zdravotní procházku.

Foto: Moucha

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Po cestě ke Sjoe jsme kvůli zraněním a únavě museli vynechat sjezd spodní Raumy, která na nás bude muset počkat do dalšího pádlovacího tripu. Po krátkém odpočinku jsme se shodli na tom, že naše další řeka bude Veo. Den začal obvyklou prohlídkou úseku, který jsme hodlali jet, a taky trochu složitějšího výstupu. Vodní stav se nám zdál ideální, takže jsme projeli Národním parkem Jotunheimen až k místu, kde jsme chtěli nasedat. Zjistili jsme, že blíž než dva kilometry od řeky to nepůjde, a tak jsme vzali kajaky na ramena a šli k vodě. Po náhorní plošině cesta docela ubíhala, u břehu jsme byli skoro hned, ale naše vyhlídky na dobrou vodu vzaly za své. Po třech upádlovaných kilometrech nám bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Než jsme dojeli k tomu nejhezčímu z řeky, vystoupili jsme, a z původní krátké procházky ke břehu byla pětikilometrová túra zpátky k autu. Společnost nám dělala kvanta komárů, která naši krev považovala za největší lahůdku.

Foto: Honza ,,Muska" Musil

I přes nedostatek spánku, kterého jsme si díky neustálému svědění moc neužili, jsme na závodech probíhajících další den zazářili. V kvalifikaci jsem vybojoval osmé místo s postupem do finále konajícího se za dva dny, ale jelikož jsme letenky bookovali dva měsíce dopředu a neočekávali jsme takové úspěchy, letěli jsme následující ráno domů.