Mission Norway Vol. III

Země trolů, hlubokých fjordů a severských paroháčů. To je pro většinu lidí Norsko. Pro mě a ostatní vodáky to je ale spousta divokých řek, vůně použitého neoprenu a odměna za celoroční dřinu. Je skoro tradicí, že každé léto vyrážíme pádlovat do Norska, a tak i letos, i když o trochu dříve než obvykle, odjíždíme v sehrané sestavě: Já, Snížák a Číva. Cesta utekla daleko rychleji než normálně a těžko říct jestli to bylo skvělým načasováním příjezdu na trajekt, nebo svižnou disko hudbou, která někomu zpříjemňovala a někomu znepříjemňovala jízdu. První místo, které jsme chtěli vidět a sjet v něm první řeky, byl Telemark. Ze slibovaných divokých řek ale byla polovyschlá koryta, a tak jsme přejeli k městu Voss.

Foto: Honza ,,Muska" Musil
Foto: Honza ,,Muska" Musil

Po příjezdu jsme zjistili, že je spíš střední vodní stav, a tak jsme se hned pustili do perliček jako spodní Myrkdalselva, která je nejznámější řekou v tomto okolí. Už od první peřeje jsou skoky a slidy dost velké a zábávné a obtížnost se nemění k lehčímu, ale stále přituhuje. I přesto jsme to zvládli. Počasí se stále nezlepšovalo (to znamená, že nezačalo pršet a hladiny řek se nezvedly) a my jsme za této vody jeli i ostatní řeky této oblasti.

Foto: Michal Kroupa
Foto: Honza ,,Muska" Musil

Další dny se rozpršelo, a tak jsme se rozhodli zopakovat Raundaselvi , Bramseth a jiné toky za větší vody. Při přesunu do oblasti Sogndal nám svědomí nedalo a my jeli na řeku Smeddalselvi, kde jsme loni nechali resty kvůli špatným podmínkám. Letos se to ale podařilo na sto procent a díky tomu jsme s dobrou náladou následující ráno vyrazili k obávanému Sogndálskému combu.

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Tři vodopády v soutěsce s celkovou výškou 24 metrů na řece Sogndal jsme chytli za menší vody, takže nám to ze břehu připadalo snazší, než ve skutečnosti bylo. Nájezdy bokem do vodopádu nejsou to pravé ořechové, ale nic proti tomu, když na vás nastartuje deset norských rybařů, že jim plašíte ryby. Kvůli tomu jsme museli vystoupit dřív a dát si místo slidů ve městě zdravotní procházku.

Foto: Moucha

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Po cestě ke Sjoe jsme kvůli zraněním a únavě museli vynechat sjezd spodní Raumy, která na nás bude muset počkat do dalšího pádlovacího tripu. Po krátkém odpočinku jsme se shodli na tom, že naše další řeka bude Veo. Den začal obvyklou prohlídkou úseku, který jsme hodlali jet, a taky trochu složitějšího výstupu. Vodní stav se nám zdál ideální, takže jsme projeli Národním parkem Jotunheimen až k místu, kde jsme chtěli nasedat. Zjistili jsme, že blíž než dva kilometry od řeky to nepůjde, a tak jsme vzali kajaky na ramena a šli k vodě. Po náhorní plošině cesta docela ubíhala, u břehu jsme byli skoro hned, ale naše vyhlídky na dobrou vodu vzaly za své. Po třech upádlovaných kilometrech nám bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Než jsme dojeli k tomu nejhezčímu z řeky, vystoupili jsme, a z původní krátké procházky ke břehu byla pětikilometrová túra zpátky k autu. Společnost nám dělala kvanta komárů, která naši krev považovala za největší lahůdku.

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Foto: Honza ,,Muska" Musil

I přes nedostatek spánku, kterého jsme si díky neustálému svědění moc neužili, jsme na závodech probíhajících další den zazářili. V kvalifikaci jsem vybojoval osmé místo s postupem do finále konajícího se za dva dny, ale jelikož jsme letenky bookovali dva měsíce dopředu a neočekávali jsme takové úspěchy, letěli jsme následující ráno domů.

Foto: Honza ,,Muska" Musil

Foto: Honza ,,Muska" Musil

V Norsku jsem byl skoro měsíc a musím říct, že i když to bylo poněkolikáté, mám pořád co objevovat. Tahle země se totiž mění každým dnem.

Text: Honza Musil

Vavřinec 2010

Photo by Honza Drbohlav

RedBull Dolomitenmann 2010

V sobotu 11.září se v rakouském Lienzu konal 23. ročník extrémního závodů štafet RedBull Dolomitenmann. Náš team Agency transport se závodu zúčastnil poprvé, takže jsme museli řešit zdlouhavé přijetí do závodu, kam jsme nakonec byli přijati. Team se skládal z běžce(Tomáš Krutský),paraglaidisty(Michal Straka),kajakáře(já-Honza Musil) a bikera (Pepa Šurik).
Celý team jsme na závod odjeli už ve středu, abychom se mohli připravit na závod v místních podmínkách. Já jsem si ve čtvrtek zkusil párkrát skočit ze startovní rampy, kde se skákalo ze sedmi metrů do úplného voleje a nebylo to nic lehkého, pak jsem si projel celou trať a na jednotlivých úsecích vždy chvíli potrénoval. První dvě brankoviště byly jako výjezdy proti proudu, pak následoval slalom, který měl 15branek, následovaly opět dva dlouhé výjezdy, přejezd ve válci a už jsem byl na soutoku Drávy a Iselu, kde se ještě muselo vyjet kus proti proudu, vynést si jednu těžkou peřej, kde bylo brankoviště, a už jen výběh na cestu, kde se předávalo bikerovy. V pátek jsem si projel trať na ostro a už jen čekal do sobotního startu. V sobotu jsme jeli do centra dění už okolo 8.hodiny a museli jsme odevzdat lodě na kontrolu a přeměření. Startovní výstřel zazněl v 10:00 a běžci se vydali na trať. Vybíhali na jeden z okolních vrchlů, kde předávali štafetu pádáčkářovi, který přelétl údolí, přistál, a sletěl do údolí k řece Dravě kde mi předával štafetu. Já nejdříve musel přeplavat řeku a pak jet již popisovaný úsek. Už pod rampou jsem předjel jednoho závodníka a když jsem přijel na předávku bikerovy, tak jsem měl na kontě 7 předjetých kajakářů. Biker pokračoval do vysokých hor a pak jel sjezd dolů po sjezdovce.










Trať byla fyzicky a technicky dost náročná a myslím, že každý závodník si hrábnul na své dno a pro svůj team udělal maximum. Doufám, že se příštího ročníku také zúčastníme, protože tato akce byl fakt velký zážitek.

Velké Dík patří firmě AGENCY TRANSPORT a celému jejímu teamu.

European Open Extreme Kayaking Championship

Video from 1st European Open Extreme Kayaking Championship (Devils extreme race 2010)

, which took place at Lipno areal. My best result was the fourth place in a team race with Mirek Kodada and Jirka Kopecny. DEVILS EXTREME RACE 2010 from Vojta Hejtmanek on Vimeo.

Another photos from kayaking expedition to Norway

Paddler: Honza ,,Muska" Musil

River: The Raundaselva

Photo: Petr ,,Číva" Čivrný

Paddler: Petr ,,Snížák" Snížek

River:The Raundaselva

Photo: Honza ,,Muska" Musil

Paddler: Petr ,,Snížák" Snížek

River: The Smedalselva

Photo: Honza ,,Muska" Musil

Paddler: Honza ,,Muska" Musil

River: The Stordalselva

Photo: Petr ,,Snížák" Snížek

Paddler:Petr ,,Číva" Čivrný

River: The Smedalselva

Photo: Honza ,,Muska" Musil

Paddler: Honza ,,Muska" Musil

River: The Smedalselva

Photo: Petr ,,Číva" Čivrný

Rocks and Water: finální ohlas z Norska

Paddler: Honza ,,Muska" Musil


Po Smeddalselvi jsme se tedy vrátili zpět ke Kajmanovi do Vossu do jeho parádní vily a začala připravovačka na kajakářské závody, o kterých už tu článek byl. Během závodů jsme stihli dát ještě jednu spodní Myrku, playrun na Raundalselvi za velký vody a několikrát závodní trať na Bramsetu, na kterej zrovna zapršelo. A po závodech už je čas vyrazit putovat dál za dobrodružstvím.

Dalším cílem je profláklá řeka Sogndalselva, na které najdeme vyhlášené Waterfallcombo. Po příjezdu k řece usuzujeme, že je málo a jdeme na horní úsek. Vody je bohužel spíš míň než málo a tak se na vršku nic mimořádného neděje, za 40 minut jsme dole. Cestou jsme na řece potkali plzeňskou partu a tak s nimi večer pořádáme menší večírek ve znamení Stroh rumu, aby nám to zejtra na těch vodopádech šlo. Jak se ukázalo nebylo to ideální a jmenovitě jsem druhý den nastoupil na vodu až v odpoledních hodinách, když už byli kluci pod vodopády, ale zase jsem je mohl vyfotit. Na spodku Sogndalu nás ještě vyhubovali rybáří a chtěli volat policii, že prý plašíme ryby a oni za jejich povolenky těžce platí. Museli jsme tedy závěrečné peřeje obnést.

Po Sogndalu pokračujeme dále na sever na řeku Jolstra, která vytéká z jezera Jolstravatnet. Je to spíš odpočinková záležitost a já se rozhoduji, že svezu auto. U nástupu vidíme, že i Jolstra má spíš méně vody a když jí kluci sjedou konstatují, že to byla veliká slabota a zatím největší nuda zájezdu. No co se dá dělat. Tak teda jedem na něco jinšího, většího, těžšího a tak vůbec.

Paddler: Petr ,, Snížák" Snížek


Na doporučení Kopečka se suneme směrem k řece Stordaselva. Cestou ještě okukujeme Langedalselvi, Bygdelvi a pár dalších řek, ale v žádné z nich není voda a tak jsme strávili den v autě okukováním suchých koryt, až jsme večer dojeli k Stordaselvě. Kopejda tvrdil, že dropy na začátku nám mají připadat, že jsou suché. Při pohledu na vývařiště po každým z nich si nemyslíme, že tohle je sucho, ale zítra to zkusíme. Sjíždíme úvodní dropy, pak se chvíli nic neděje, až přijedeme k asi 6m vysokému skoku. Sjíždíme a náhle se řeka zavírá mezi kolmé stěny a jdeme se podívat co se tam děje. Že tu jsou must-runy jsme věděli, ale že budou za velké vody tak ošklivé jsme netušili. Chvíli okukujeme kaňon a pak se rozhodujeme pro ústup k autu, protože ty válce dole nejsou pěkné a ani jedno z míst co jsme viděli se nám nelíbí. Jediný kdo to tam chtěl nasypat aby to s ním nějak vypláchlo byl Číva...

Paddlers: Petr ,,Snížák " Snížek, Petr ,,Číva" Čivrný


Odcházíme tedy z horní Stordalselvi a na druhý den jdeme zkusit spodní, údajně lehčí. Olaf nelhal a spodek je skutečně lehčí, minimálně tu nejsou must-runy. Stále je ale poznat, že vody je více než zdrávo a tak několik míst obnášíme. Za menší vody to bude super záležitost podobná třeba úzkým průskokům v Piemontu.


Paddler: Petr ,, Snížák" Snížek


Ze Stordaselvi směřujeme ještě více na sever až k profláklé cestě trollů a tady teče nádherná řeka Valldola. Má tři úseky, z nichž si vybíráme ten nejtěžší horní. Jedná se o skvostnou záležitost drop-pool. Sneslo by to možná o krapítek víc vody, ale i tak je to parádní jízda. Jeden slajd střídá druhý, sem tam nějaký skok, no paráda. Ještě mohlo vyjít lepší počasí a ne taková kosa. Po zmrzlém převlékání pádíme rychle na cestu trollů, protože to by přece nebyl výlet do Norska abyste se tam nezastavili. Pak už pokračujeme k Raumě. Horní Rauma má vody docela málo, spodní akorát, ale nějak se nemůžeme rozhoupat. Muska nakonec říká, že nepojede a já mám tak krásnou výmluvu, že to přeci nemůžeme jet s Čívou sami, že to se na vodě nedělá. Dohadujeme se, že počkáme až za námi dorazí Vojta Hejtmánek a když se sem vrátíme ve více lidech. Přespáváme u Raumy a ráno se nám do suché horní moc nechce. Pojedeme tedy zkusit Ulvu a Pytu, ale z toho nic nebylo. Jako správnej fanatik se projevuje Číva a tak dalšího dne jede horní Raumu sám s tím, že Muska ho bude sledovat po břehu. Já trpím ponorkovou nemocí a tak jsem radši celý den uklizen na slunci s knihou a daleko od všech rušivých elementů.

Po Raumě je na řadě Jori. Na tu se ukrutně těším a je veliké zklamání, když přijedeme k vodočtu kde je proklatě míň než by mělo bejt. No tak holt teda pokračujeme na Sjou, kde budeme týden zewlovat a podnikat odtamtud loupežné výpravy.

Paddler: Vojta ,, Hejta" Hejtmánek


Nu a ze Sjoy se nám těch několik loupežných výprav povedlo, kromě toho, že se skoro každý večer někdo vydal na podvečerní svezení na úseku Amot, jsme vyrazili na vodopády na Store Ula (vrchní úsek měl vody bohužel málo), potom jsme také sjeli úseky Asengjuvet a Playrun a vrcholem všech loupežných výprav byla řeka Veo, což je jakýsi přítok horní Sjoy. Na vodočtu mělo Veo super vodu, takže jsme vyrazili na nasedání do parku Jotunheimen a tady jsme museli k řece dojít 2 km od cesty. Když jsme k ní přišli byla dost suchá, ale na to se v kilometráži upozorňuje a údajně se údolí za 2 až 3 km sevře a bude vše v pořádku. Po 2km šutrování jsme narazili na první vážnější místa a museli jsme smutně usoudit, že voda tu není a musíme rozhodnout pro šutrovací výlet 9 km korytem nebo pochod cca 4km zpět k autu. Nakonec vybíráme auto a ukazuje se, že dnes jsme zažili největší mazec v Norsku. Tuny a tuny komárů nás mučí, slunce praží a my se prodíráme skrz bažiny a kamenná moře k autu asi 3 hodiny. Už se těším až pojedu příště Veo.



A tím pomalu naše výprava končí. Muska si ještě ve čtvrtek odzávodil na Sjoa festivalu a v pátek se loučíme a odlétáme domů. Číva tu ještě zůstává do konce prázdnin s přítelkyní, která za ním dorazila a ostatní po závodech pojedou neznámo kam. A nebojte se o závody vás neošidím, brzy má dorazit kompletní zpráva o tom, jak vše probíhalo. Norsku zdar! A plavání už mě minulo...



Foto: Honza ,, Muska" Musil
Text: Petr ,,Snížák" Snížek

Rocks and Water: První Norské ozvěny

Po cestě, která vyšlamimořádně dobře a byla rychlá, vyrážíme zkusit štěstí nejprve do oblasti Telemarku. Tady je bohužel sucho takže se náš plán ihned posouvá a přejíždíme na řeku Numedalslågen do městečka Dagali. Tady už jsou ubytovaní Lenka s Vojtou, kteří tady budou celé léto vozit lidi na raftech. Je asi osm hodin večer, ale nijak to nevadí a vyrážíme na populární Zambezi Section.

Je spíš nižší voda, ale pořád dobrá a první norskou jízdu si užíváme. Jedou s námi ještě dva chlapíci z Anglie a celou cestu od nich posloucháme jak posledních pár dní jezdili v Telemarku. Holt jsme ho o kousek minuli.

Dalšího dne vyrážíme na průzkumnou misi na horní Numedalslågen, že bychom případně zkusili nějaký vynáškový trip. Objevujeme asi kilometr pěkné vody a obří slajd, který nikdo nechce jet, takže místo pěšího výletu s lodí radši jedeme další kolo na Zambezi Section. Je zase o něco méně vody, ale peřeje se v podstatě nezměnily, takže svižná rychlá jízda na řece, kterou už známe. Večer samozřejmě decentní večírek a pomalu kujeme plány na další dny, které se chystáme strávit ve Vossu a okolí.

Po příjezdu do Vossu potkáváme Kopečka s kámošem Kroupičem a ihned vyrážíme na místní pecku jménem Myrkdalselvi, úsek volíme spodní. Vody je akorát. Po prvních dvou místech je jasné, že to nebude řeka pro děti. Sjíždíme pár skoků a slajdů a už vysedáme k prohlížení Triple Comba, což je kombinace tří postupně se zvětšujících slajdů. Rychle jdeme na věc. Jedeme já, Číva a Kopeček, Kroupičovi s Muskou se to nějak nelíbí. Všichni dáváme slajdy v pořádku a můžeme vyrazit dál.

Čeká nás pár nevýrazných míst a pak už Triple Drop.

To jsou tři menší skoky přímo za sebou s pěkně obtížným technickým průjezdem. Každý má to svoje. Až na Čívu a Kopečka, kteří si zvedli jedeme Triple Drop v pořádku. Za Triple Dropem následuje ještě pár pěkných míst a pak už musíme přenášet nesjízdný vodopád. Pod vodopádem sjíždíme skok do slajdu zvaný Grandioso. Název hovoří za vše, takže asi netřeba dalšího komentáře.

Ještě několik slajdů, závěrečné vysoké místo nad mostem a už vysedáme. Spodní Myrkdalselvi je určitě jedna z nejlepších řek co jsem kdy jel a ostatní nemůžou než souhlasit.

Večer přespáváme na Bramsetu, který je bohužel bez vody. Situace se do rána nemění a tak vyrážíme na Horní Raundalselvi. Na Tunel a Kittelbreaker je málo, ale velký slajd pod vodopádem jedeme a pak už tradá dolů. Na Horní Raundalselvi jsou asi tři velké peřeje, které v pořádku zdoláváme a pak je konec úseku. A ten je nejvtipnější. Je to totiž vyhlášený vodopád Nosebreaker. Poměrně dlouho se na něj díváme až se Číva s Kopečkem rozhodnou, že tedy pojedou. Číva zvládá situaci v pořádku a krásně dopadá do pěny. Kopeček situaci zvládá o něco hůř, ale taky dojíždí v pořádku. Zbytek skupiny si to nechává na jindy. U místa, kde jsme zaparkovali auto ještě řešíme situaci s místním nevrlým pánem, který chce abychom mu zaplatili za parking. Nakonec mu ale zdrháme.

Večer se jedeme ubytovat do Kajmanova domu v centru Vossu, což byla správná volba, protože se kazí počasí a prší. Tady samozřejmě probíhá večírek. Po něm se těžce probouzíme, ale stále prší, takže tradá vyzkoušet Bramset a Moneydrop. Obojí je pořád bez vody a nejblíž je spodní Myrka, takže jedeme tam. Já řídím a kluci jedou vrchní i spodní úsek. Vody je víc než posledně a co jsem viděl z mostu dostávali pěknou nálož. Dole moje domněnky potvrdili, skutečně to nebylo jen tak. Večer opět spaní u Kajmana a světe div se, opět večírek. Ráno zjišťujeme, že počasí je trochu lepší a na Raundalselvi je dost vody. To se dá jet tak akorát Playrun, na který nasedáme. Hned v úvodní peřeji – Morning Glory se mi podaří minout lajnu, dostávám sodu od masivního válce, lámu pádlo a tralalá, krysa je na světě. Ostatní dávají s přehledem, takže jsem za idiota dne.

Zbytek Playrunu je svižná čtyřková voda s jedním pětimetrovým stupněm, což už si jen užíváme. Až teda na Kroupiče, který na pětimetru vykrysil nešťastně ve vracáku. Z Playrunu se vracíme zpátky ke Kajmanovi a vybíráme řeku na další den.

Ráno padá volba na Smeddalselvi, což je místní velká a těžká pecka – Olafova kilometráž tvrdí WW V–VI furt. Když dorazíme k řece skrz několik tunelů, jeden měl 25 km, padá volba na horní úsek, který by měl být drop-pool.

Spodní úsek je strašnej kopec podél silnice a nikomu se nelíbí. Svítí slunce a nasedáme na Smeddalselvi, která hned v první peřejce ukazuje o co půjde. Tři metry vysoká imitace lipenských vrat (zmenšenina) s poměrně obtížným nájezdem. Zbytek míst je pořád dokola to samé. Těžký nájezd i lajna skrz peřej. Dost věcí obnášíme, ale dost jich i jedem.

Pod jedním dropíkem dostává Číva pěknou sodu a pak už přichází atrakce dne. Já jsem podcenil nájezd ke 4 metry vysokému vodopádku, navíc jsem ho neboofnul a tralalá, druhá Snížákova norská krysa je na světě. Na to, že není rok krysy, mi to zatím docela jde. Odlovení v pořádku, Muska dostává pochvalu za skvěle hozenou házečku a pokračujeme. Ještě pár míst nás čeká a nejsou zadarmo. Při dojezdu do cíle jsme už rádi, že je to za námi. Jsme dost unavení a poškrábaní od křovisek, která jsou všude okolo řeky.

Přespáváme na vysedačce s tím, že ráno něco pojedeme, ale nic se nám v okolí nelíbí a tak se vracíme do Vossu za Kajmanem. A to je právě teď, sedím ve Vossu v obýváku na gauči a musím konstatovat, že lepší ubytování jsem zatím na vodáckém zájezdu neměl. A vy se těšte na report z Ekstremsportveko a z dalších dní našeho norského pádlování.

Foto:Honza,, Muska " Musil

Text: Petr ,,Snížák" Snížek

Velký dík za podporu patří firmám: Humi outdoor, Jerky, WRSI, Extrasport a Johnson outdoors